... asi jinej gang ...

Shrunk Expand

  • Category Archives Události
  • XC Polička

    Poprvé v zeleném dresu a hned týmová jednička! Na to, že Radim své letošní výsledky stupňuje závod od závodu a své tradiční rivaly nechává daleko za zády, jsme si už zvykli. Málokdo ale čekal, že by mohl narušit křehkou rovnováhu sil obou týmů a na chvíli (doufejme) převzít kontrolu v CGB… Chtěli jsme svěží vítr do plachet, tak ho tu máme 😉

    Na své si v neděli přišli snad všichni závodníci, kteří se neschovávali za technické problémy a poprali se s perfektně postavenou tratí a nebývale kvalitními soupeři až do konce. Hned prvním příkladem promyšleného závodu byl bezpečný a spravedlivý start. Během 1 km nájezdu po široké a stále stoupající cestě až na vrchol sjezdovky mohl každý z devadesáti startujících rychle a bezpečně nalézt optimální pozici ve startovním poli.

    Trať samotná je ukázkou kvality. Přírodní okruh v bezprostředním okolí ski-areálu je plný technických překážek, které dokonale prověří obratnost a výkonnost závodníků. Nechybí zde strmá stoupání, prudké sjezdy, rozbité pasáže, kořeny, kameny, ostré terénní zlomy v horizontálním i vertikálním směru a rychlé členité úseky, kde kola snadno ztrácí kontakt s povrchem. Obtížnost je přímo úměrná rychlosti, takže trať je rozumně sjízdná pro hodně lidí. Brněnský Anthropos má místy možná těžší trať, ale pokud jde o zábavu na biku, nasadila Polička laťku dost vysoko. K zázemí závodu taky nelze mít připomínky, protože z tohoto místa je vynikající přehled o dění na trati a pokud jsem správně počítal, každého závodníka je odtud vidět 4x během jediného okruhu, který z 90% vede lesem! Kde jinde tohle mají a kde jinde Vám v cílové rovince usmaží čerstvé palačinky 😉

     


  • Trans Brdy 2018

    Z reportáží v médiích to tak nevypadá, ale ve skutečnosti to moc povedený závod nebyl a ten, kdo přijel férově zazávodit a poměřit síly s kamarády a kolegy, odjížděl z Dobřichovic pravděpodobně zklamaný. Skupině vandalů se totiž podařilo těsně před závodem a v jeho průběhu poškodit nebo pozměnit značení tras a prakticky tím znehodnotit výsledky, protože každého závodníka tato událost postihla trochu jinak.

    Startoval jsem ze 3. řady a jakmile jsme opustili asfalt, vše pohltila hutná vlna prachu. Směrem dolů bylo vidět po náboje. Chvilku poté došlo nalevo za mnou k těžkému pádu 2 závodníků ve velké rychlosti. Během zápolení o vlastní zdraví, jsem periferně zahlédnul kola a lidi v luftu, nic víc. Netuším, kdo takové nájezdy plánuje a kdo o ně stojí, je to pořád dokola.

    Pak přišel pořádný krpál, zmizel prach a začalo se závodit. Mírnou ztrátu pozice z nepříjemného nájezdu jsem rychle získal zpět během 3.5 km dlouhého stoupání na Chlum. Zlom nastal na 13.9 km. Jel jsem uprostřed 3-členné skupinky. Ten na konci zařval, že jedem špatně a měl zdánlivě pravdu. Na stromě byl křížek, který obvykle značí vybočení z trasy. Za námi ještě nikdo nebyl, a tak jsme to strhli doprava dolů po mlíku. Ani ne 100 m sjezdu a v protisměru se objevil Bouda. Bylo jasný, že je zle. Začalo se diskutovat, co a jak, kdo co kde viděl a neviděl a odzadu dojížděli další. Tady ten závod fakticky skončil i přes různé úvahy v článcích o vydařeném otvíráku. Postupně tam zmatkovalo asi 50 borců s ambicemi na bednu. Bouda a pár dalších se vrátili na původní trasu. Já zůstal ve větší skupince, protože sabotáž jsem nedomyslel a značku viděl zřetelně. Pokračovali jsme dolů. Další křižovatka bez značení, další zastávka a debata co dál. Někdo s mapou na řídítkách se ujal vedení a díky němu jsme vystoupali zpět na původní kótu o pouhých 200 m dál, než jsme trasu opustili. Ten úsek trval v mém případě 4:59 min a ostatním v závislosti, jak do té pasti dojížděli.

    Po návratu na značenou trasu se situace zdánlivě uklidnila. Pohyboval jsem se na čele skupiny a na dlouhých rovinkách před námi nikdo nebyl. Z omylu mě vyvedl nějaký člověk podél trati, který na otázku, jestli před námi někdo je, řekl že „jo, asi 100 lidí“. Nechápal jsem, jak by se tam asi mohli dostat, když při návratu na značenou trať, ani dalších 10 km tvrdého tempa nikdo nebyl. Peklo začalo přibližně od 25. km, kdy se na trati postupně začali objevovat závodníci se startovními čísly několik set. Hnali jsme to dopředu jako smršť a nebylo to nic platné, lidí spíš přibývalo. Vypitý a ucpaný bufet na 30. km hovořil za vše, minul jsem ho, i když mi docházela voda. Před smrtí žízní mě zachránil bidon na 2. bufetu, který mi podal neznámý spasitel/ka. Táhlý kopec na 42. km byl frekventovaný, asi jako když se vyvalí turistický zájezd z autobusu a to jsme byli v poslední třetině závodu.

    Do cíle jsem přijel 21. na konci sil, protože skoro celý závod probíhal ve velkém stresu a dohánění ztrát. Přesný tachec na řídítkách ukazoval 63.0 km / 1590 m (tlakoměr) a GPS v kapse 62.0 km / 2050 m. Tahle stříbrná medaile KPŽ bude vždy vyvolávat otazníky. Výsledky jsou téměř k ničemu, protože dopředu se nejasným způsobem dostalo hodně lidí a naopak řada borců s ambicemi odstoupila v průběhu zpackaného závodu, což v daném případě nepovažuji za slabost. Ti, co sjeli kvůli poničenému značení ze hřebene až někam do údolí, se popsaným problémům možná jen zasmějí…

    Dílo zkázy v Dobřichovicích dovršili gauneři, kteří kamarádovi během pár vteřin ukradli závodní kolo, které měl ve stojanu v areálu zázemí KPŽ před stánkem s občerstvením tak, jako desítky dalších lidí. Tady už končí zábava a začíná zamyšlení, jestli tohle je efektivní způsob závodění pro amatérského sportovce, který musí všechny ztráty vykrýt jinou prací.

    Trať závodu přitom není špatná a rozhodně ne zadarmo, ale bohužel leží v místech, kde je vysoká koncentrace různě zaměřených lidí, mezi nimiž vzniká velká nevraživost, vedoucí k tak nepochopitelným věcem, jako opakované zamčení lesní závory těsně před průjezdem oficiálně organizovaného závodu…

    Organizátorům KPŽ budiž ke cti, že tuto složitou a nepříjemnou věc řeší a vydali k tomu srozumitelné stanovisko. Osobně si myslím, že tlačit XCM závody do takhle exponovaných oblastí, znamená čelit řadě zbytečných problémů bez efektu.

    Odkazy:

    Záznam trasy GPS


  • Chřibská 50 2018

    Těžko si představit lepší zázemí pro dějiště cyklistického závodu, než výstaviště Floria v Kroměříži. Zvlášť v takový den, jakým byla prosluněná, téměř tropická sobota. Moderní areál „o velikosti čtyř hektarů obsahuje dvě výstavní haly, jeden hektar zastřešených pavilonů, šest jedinečných tematických zahrad a unikátní Dětský a sportovní svět, který nabízí desítky atrakcí pro děti i dospělé. Kolem výstaviště je parkoviště pro dva tisíce vozů. Celý areál je možné projít suchou nohou, což eliminuje vliv nepříznivého počasí. Samozřejmostí je moderní zázemí, pevné stánky, restaurace, ozvučení, ostraha, WC, zázemí a prostory pro doprovodný program.“ To vše dává závodu jedinečnou atmosféru.

    Aleš a já jsme měli z loňska vyjetou pozici v 1. vlně, zatímco Radim a Měřák si to museli odpracovat od spoda. Radimovi loni povolilo lanko od šaltru a nedojel. Péťa se na krátké trati řadila s ambicemi, odpovídajícími letošnímu nájezdu 75km.

    Start Chřibské padesátky, to je nefalšovaný masakr. Úvodní 4 km klikatého asfaltu připomínají ruskou ruletu. V pletonu je nervozita, každý chce dopředu, zepředu je to zazděné zaváděcími auty, neustále se mění směr i profil cesty, závodníci se na poslední chvíli vyhýbají chaoticky odstaveným autům, které se náhle vynoří odněkud z balíku, jede se na milimetry a brzdí se na krev. Drsňáci to berou po chodníku, po poli, škarpou, prostě kde se dá, není jim svaté vůbec nic. 😉 Celé to probíhá v rychlostech přes 40 km/h a s odstupy 0-30 cm. Komu se to nelíbí a nechá si nepatrný únikový prostor, okamžitě se propadá dolů. MTB je tvrdý sport a platí tady víc, než kde jinde, princip kolektivní viny, kdy za malou chybu zaplatí i všichni okolo. Nájezd do terénu je úzký a nepřehledný, ale konečně do kopce, konečně se to trhá, konečně každý za své. Byl jsem tam odhadem čtyřicátý, mírně se propadnul, ale jako zázrakem bez úhony. Nasadil jsem svižné tempo a na 6,5 km se překvapivě, podle známých tváří, vyloupla čelní skupinka. Chvíli s nimi, chvíli bez nich, chvíli i na špici, ale v ostrém stoupání na 9. km za to trhli a urvali nás. Zůstali jsme vzadu 2 a vydýchávali tu stíhačku po startu.

    Podruhé jsme je dotáhli na 18. km a zdálo se, že čelo závodu nikam nespěchá, asi čas oběda. Hostina skončila a stále nic, tak jsem skupinku drze předjel a jel si svoje. Několik kilometrů odpracovaných na špici ve svém tempu mi sedělo, ale na 27. km ve sjezdu bohužel přišel první defekt. Začal mi plavat předek. Vydržel jsem ve skupině až na 32. km, kde byl bufet. Měli tam i kompresor, ale jak naschvál vyletěla hadice z koncovky. Druhý pokus klasickou pumpou byl úspěšný, zdržení ale nepříjemné. Netrvalo ani 3 km a cítím pokles tlaku v zadní gumě. Těžko říct, jestli ty defekty spolu souvisely a jestli bok nebo běhoun. Zatáhlo se to samo, ale podezírám bok, vzhledem k pomalému poklesu. Vydržel jsem ještě klikatý sjezd lesem, ale pokračovat na tom zbývajících 15 km do cíle se mi nezdálo, nejelo to. Kapesní pumpou jsem dofukoval těsně po nájezdu na asfalt na 37. km za povzbuzování silničářů, kteří se přijeli podívat na závod. Předjížděli mě lidi, které už jsem 2x předjel; po startu a po 1. defektu a bylo jasné, že dobře rozjetý závod bere za své. Ohlédnu se a necelých 500 m zpátky se žene od pohledu tvrdá skupinka borců, kteří už z dálky nevypadali jako děti, vracející se ze školky. Vypadali jako rozjetý náklaďák, který smete všechno, co mu stojí v cestě. Na úniku před těmi zabijáky jsem se posunul ještě o 1 místo vpřed a s pokorou přijal 11. flek. V kategorii to stačilo na stříbro za Kájou Hartlem, který je ve 40letech stále schopný udávat tón těm nejlepším.

    V cíli jsem dostal čočku od velitele, ať už se vy…u na ty lehký gumy a jezdím to, co ostatní. Obratem mi vyjmenoval, co všechno jezdí ostatní, kolik to váží a měří na výšku, na šířku, na délku, jak se to chová na asfaltu, v terénu, za sucha, za mokra, v náklonu, pod zátěží, pod brzdama, pod parou, jaký to má specifický valivý odpor na referenčním přístroji a jak laboratorně změřené hodnoty korelují s wattmetrem v reálném provozu + skryté vlastnosti, o kterých zatím neví ani výrobce, a jaká je závislost všech těchto parametrů na opotřebení… Vzrušenou diskusi přerušila dobrá zpráva, že letošní výsledek mu v klidu stačí na start v 1. vlně příští rok, což je, přes chronický boj s nachlazením a jarní nepohodou v intenzitách, dílčí úspěch. Chvíli na to dojel vždy dobře naladěný Měřák, který opět nezvládnul zprovoznit Supa a stejně jako v Morkovicích objel celý závod na zimáku z nejlevnějších součástek Force, bez náznaku vyčerpání. Možná díky tomu neměl technické problémy a závod mu sednul. 10 minut ztráty na Aleše, je v takových podmínkách považováno za přijatelný výsledek. Spokojenost záhy ještě vygradovala výhrou piva v tombole. Péťa si přijela ve 2. polovině své kategorie a dovršila tím první letošní stovku. Výrazný zážitek byl ztráta bidonu, který v zápětí rozjela soupeřka (nechtěně), takže naše jediná žena na startu závod dokončovala v hypotonickém kómatu. Dramatické zlepšení jsme ale mohli vidět v přímém přenosu u Radima a myslím si, že proti loňskému podzimu to posunul ještě o kus dopředu. Radim dal všem jasně najevo, kdo je držitelem brněnského poháru horských kol za rok 2017. Jen tak dál, už za 14 dní si ho vypůjčíme na CrossCountry v Poličce pod značkou Poháru Českomoravské Vrchoviny, kde pokud všechno vyjde, pojede svůj životní závod v barvách CGB 😉

    Fotogalerie:

     


  • Morkovské bajk 2018

    Těsně po startu to vypadalo, že čelo závodu bude muset změřit síly s traktorem, který se objevil na trase základního okruhu. Ke střetu naštěstí nedošlo, protože rozjetý peloton se na pokyn pořadatele stočil ostře vlevo, v důsledku letošních změn v zaváděcím okruhu. Ke Kapli se stoupalo po nové stezce na východ od původní trasy, dále k hájence po lesní cestě a odtud už po známé trase. Vylepšené technické úseky se tedy jely na dlouhé trati celkem 3x a díky tomu byl celý závod živější a vydatnější.
    Závodilo se téměř za sucha s výjimkou technického průjezdu potokem, kde se hned v prvním kole vytvořilo opravdu kluzké bahýnko (já měl skóre vyjelnevyjelvyjel). O co tam zhruba šlo a jak vážná situace chvílemi byla, ukazuje tento záznam, z něhož se bohužel nedozvíme, jak dopadli největší borci, protože začíná asi 30. místem. Pouze silný vítr a místy plastický povrch, kde to nejelo, mírně komplikoval jinak dobré podmínky.

    Naše červeno-zelená sestava 2 spřátelených klubů nezačala sezonu zrovna ukázkově, protože 3 ze 4 borců oslabila viróza. Aleš se rozhodl vynechat závod úplně a Měřák s Radimem startovali i v oslabení v duchu „co tě nezabije, to tě posílí“. Oba zvládli závod dokončit, takže palec nahoru za statečnost. Mně se komplikace naštěstí vyhnuly a mohl jsem jet naplno. Už za 14 dní bude příležitost pokračovat v Kroměříži, baště našeho velitele.

    Úroveň a organizace MTB závodu v Morkovicích má subjektivně rostoucí tendenci. Dostatek pořadatelů vykrýval všechny důležité body na trase, mobilní oddíl záchranářů byl připravený k okamžitému zásahu v terénu, nové úseky, přesná časomíra, online výsledkový servis, mytí kol, občerstvení, zázemí a další služby, které jsme ani nevyužili. Závod nabídl hodně muziky za málo peněz a přilákal řadu sportovců k ostrému tréninku i poměření sil na úvod letošní sezóny.

    Odkazy:
    Velikonoční sobota na Morkovském bajku (Cykloserver)
    Výsledky (RaceResult)


  • Morkovice – první dojmy

    Když včera velitel sundával své závodní nádobíčko po zimní generálce ze střechy auta na prvním společném tréninku, všechno jen zářilo. Ještě ve 2/3 okruhu se zdálo, že by to mohl přivézt zpátky. Jenže zlom nastal v poslední třetině trasy. Je tam nová singl pasáž, 2 menší skoky, ale čert to vem, bylo tam i bahno… Hodiny svědomité práce mechanika padly po pár metrech jízdy v zapomnění. Zdá se, že Morkovice budou pro velitele pro letošek tabu a jestli přijde avizovaný déšť, nemusí zůstat jen u něho. V neděli se k nám připojil Radim. Vypadalo to, že trénuje, ale ve skutečnosti si přijel zjistit, kolik zelených v sobotu dostane. Na jeho nástupy bleskově reagoval Měřák, který má v této sezóně slušný tah na bránu z posilovny i zimní přípravy. A hlavně má nový převodník, takže mu nebude padat řetěz.

    Situace na trati:

    • Nájezd do terénu – polňačka i Ořechovka OK, terén zavlhlý, jede to.
    • Lesní zpevněné cesty zavlhlé, rychlé, nikde nic nehází.
    • Odbočka ze silnice sjízdná, ve výjezdu to hrabe, vzorek se nečistí.
    • Sjezd do Litenčic podmáčený, trochu plave, s opatrností se dá povolit, spodní pasáž čistá.
    • Výjezd alejí k hájence pevný, čistý.
    • Oblast černého lesa je zajímavá, ale všude bahno, jede to driftem a jenom dolů. 1. skok přehledný, 2. (menší) jsme nezkoušeli – hluboké bahno pod.
    • Přes rygoly nikdo nic nevymyslel, sjezdaři ať si jedou co umí, my pojedem základní variantu pro slabší povahy: na posledním rygolu udržet nervy a dobrzdit to pod 30km/h, těžiště za sedlo a nechytnout kopanec do zadního kola. Protisvah je mírně odkloněný doprava, vidle půjde nadoraz a naději může zhasnout žvejknutá guma. 35km je bez šance.
    • Černý les pod černou oblohou přes čiré brýle nevýrazný, nezaujal, bylo vidět skoro všechno.
    • Koryto potoka jsme vynechali, v teréninku nikdo nejevil zájem.
    • Na cestě nový ytong. Nedá si říct a vozí další svinstvo do lesa. Dělá to dojem, že vloni zboural starou vanu a letos podezdil novou – ytongem. Snad mu chvíli vydrží. Naštěstí je vyjetá pěšina okolo, takže nám to nevadilo.

  • Soběšická Mulda 2017

    21. ročník kultovního závodu „Soběšická Mulda“ je minulostí a Cyklogang v Brně na Lesné definitivně uzavřel závodní kapitolu 2017.
    Není jasné, co by se muselo stát, aby tento podnik zůstal stranou zájmu tvrdého jádra bikerské komunity. Licitovat o důvodech „vlhkého a chladného počasí, které letošní ročník doprovázelo“ je směšné. Odhodlání v mnoha tvářích napříč kategoriemi bylo jen krůček od „zažít a zemřít“. Své si k tomu vedle závodníků řekli i sportovci, kteří ze zdravotních nebo jiných důvodů nemohli stát přímo v bitevním poli, přesto svou přítomností přišli podpořit své kamarády i atmosféru klání, které je v Brně řadu let symbolem disciplíny cross-country jako takové.

    Přestože letos nebylo možné atakovat traťové rekordy, vzhledem ke stavu terénu, na atraktivitě závodu to neubralo nic. Technicky i fyzicky se jezdilo na hraně, stejně jako vloni. Had je rozumně sjízdný za každého počasí a zásadní problém nevzniknul ani v oblasti muldy, kde byla dobře zabezpečená trať. Smysl pro cit na brzdách tentokrát tříbil blátivý sjezd k „doktorovi“ i předchozí šikany, do kterých nebylo šťastné opírat se s vervou, typickou pro XC závody. Podle stavu oblečení mnoha rajdrů zřejmě došlo k významnému vytříbení citů, což se může hodit i mimo oblast MTB. Kdo neskončil u „doktora“, musel se poprat s následným těžkým stoupákem v hutném bahýnku, kde i přes snahy pořadatelů zpevnit kritické místo sítěmi, nebylo možné vyjet základní pravou stopu. Zleva velmi obtížně, na hraně možností i efektivity. Po rozbité cestě kolem zahrádek se jezdilo na krev a příp. městský radar v tomto místě, by zruinoval slušnou část startovního pole. Nicméně členitý závěrečný sjezdík pěšinou mezi stromy na měkkém podkladu opět přinutil domýšlet i krizové situace…

    Závěrem nezbývá, než vyslovit uznání týmu Zdeňka Bartoše za neuvěřitelných 21 let práce při organizovaní této úspěšné sportovní akce, a protože termín příštího ročníku byl zveřejněn bezprostředně po závodě, můžeme se těšit na pokračování i v roce 2018.

    3 bohaté fotogalerie ve špičkové kvalitě od profesionála Jardy Rezka:


  • KPŽ Vysočina Arena

    Ačkoliv nejsem příznivcem sportovních megaakcí, tak Nové Město v podání Kola pro Život vyšlo nad očekávání. A není to jen tím, že právě na Vysočině jsem před 30ti lety objevoval kouzlo cyklistiky…

    V sobotu dopoledne se do oblasti stahovala plynule jedoucí kolona aut se závodníky, kterých bylo nakonec přes 2200. Způsob, jakým desítky pořadatelů tuto kolonu poskládaly na přilehlá parkoviště, aniž by jediné auto muselo zastavit a následně kdokoliv mohl odjet, připomínal vojenskou přehlídku. V reálném světě situace nevídaná.

    Atmosféra samotné akce věrohodně dýchá z fotek a článků novinářů:

    A dalších zdrojů:

    Den jsme pojali jako rodinnou akci. Děti se po příjezdu okamžitě vrhly do Modré zóny a kola, která jsem jim vezl, zůstala ze 2/3 nevyužitá. O zábavu bylo postaráno jiným způsobem. Protože jsme parkovali asi kilometr od dějiště, potěšily nás služby hlídané úschovny a nakonec i možnost mytí kol – vše naprosto promptně bez čekání a front. Buď jsme měli štěstí, nebo budu muset přehodnotit názor na megaakce, tady to zkrátka fungovalo bezchybně.
    Další milé překvapení přišlo asi 15 min. po mém dojezdu do cíle. Přišel k nám někdo z pořadatelů KPŽ, předal růžové VIP náramky a pozval nás do vyhřívaného stanu ČS. Až později jsem si všimnul, že u vedlejšího stolu sedí elitní jezdec ČS a absolutní vítěz letošního seriálu KPŽ Pavel Boudný s týmovými kolegy. Asi jsme promarnili unikátní příležitost získat cenné sportovní know-how, jak dostat Cyklogang na úroveň silných profi týmů. 😉
    K pohodovému zhodnocení sportovní akce i regeneraci pochopitelně přispělo i kvalitní občerstvení, které zde bylo v rámci pozvánky all inclusive. Jak to celé vzniklo netuším, ale vzpomínat na to budeme rádi.

    Závod samotný přitom v takové pohodě nebyl. Komplikace se zrodily 2 dny před startem na svatého Václava při dobývání nejvyšší hory ČR. 18ti km pochod v Krkonoších s ratolestmi na ramenou se negativně podepsal na úponech stehenních svalů a přetížených lýtkách. Obyčejná chůze v horách, pro mé tělo vzácný pohyb, způsobila přetížení, které kulminovalo někdy v noci na sobotu. Startoval jsem smířený s variantou příp. odstoupit v průběhu závodu. Další komplikace nastaly při poslední kontrole techniky 2 min. před výstřelem. Přestože nová pneumatika už byla asi 2 týdny stabilní, zjistil jsem ztrátu tlaku předního kola. Asi další mikrotrhlinka bokem, protože mlíko nezabralo. Vozím v kapse malou pumpu, rychle jsem tam něco nahrnul a doufal… pak zazněl výstřel a bylo potřeba jet. Z výchozí pozice 90 jsem vyletěl nad Vlachovice v režimu XC závodů. Tady se dalo snadno předjíždět a nebyl problém, dostat se na optimální pozici – po 3.5km stoupání průběžně 29. místo. Často problematický start některých závodů zde byl vyřešený dobře, i když bych raději startoval z pozice, která odpovídá abs. pořadí v cíli. Algoritmy výkonnostních indexů KPŽ možná vykazují drobnou nepřesnost. Zatimco tělo pod dávku adrenalinu závodní eufórie relativně spolupracovalo a lýtka pracovaly zase ve známém rozsahu, technika nikoliv. O tom, že mlíko opět nezabralo, jsem se přesvědčil právě ve Vlachovicích v ostré zatáčce na asfaltu při smyku předního kola. Smyk jsem nějak vyrovnal, ale defekt ne. Následovalo 5km téměř po ráfku, kdy jsem se nedokázal udržet ve skupinkách, které mě průběžně dotahovaly a hledal vhodné místo pro zastávku. Takové se našlo v pomalém singl stoupání poblíž Brožovy skály. Čisté zdržení na dofouknutí pumpou 1:30 podle záznamu gps a další propad o 4 desítky míst dolů – souvisle jedoucí dav rychlostí 12 km/h. Tady jsem to chtěl zahodit do lesa. LiteSkin je dobrý sluha, ale zlý pán. Poslední kapkou bylo probíjet se tou vřavou zase dopředu na úzkých lesních pěšinách. Podobně to vypadalo na singlu pod Žákovou horou. Teprve pak nastalo zklidnění a z aktuální průběžné pozice asi 50 jsem mohl nasadil optimální tempo. Pneumatika se chytla. Tlak byl přibližně o 0.3 baru nižší, v ostrém náklonu zpívala, ale zastavit podruhé jsem rozhodně neměl chuť. Postupně jsem dojížděl různé skupinky a jednotlivce, kteří se plynule objevovali a zase mizeli. Charakter trati byl docela svižný, obtížné pasáže na podobných maratonech nebývají. Koncovky závodů většinou nezvládám, ale tady se mi dařilo jít dopředu až do finále. V druhé půlce trati foukal nepříjemný čelní vítr a rozhodovala schopnost poskládat se za řídítka. Kdo neřeší strečink, tvrdě si to odpracoval. Štastlivci se k někomu přisáli, zbytek jel za své. V poslední fázi závodu jsem míjel kluky, kteří už neměli dost sil, aby se zařadili, úsek od Sykovce byl hodně vysilující. Za sólo dojezd jsem byl rád, do případného spurtu bych moc nezrychlil. Překvapení čekalo v cíli, protože v reálném čase jsem neměl přehled, kde ve své kategorii jedu. Divácká kulisa v cílové rovince Arény byla strhující.

    Přes všechny zbytečné komplikace, kterým se dalo předejít, převládá spokojenost. Někteří dopadli mnohem hůř. Ve sjezdu z Devíti skal byly ostré žulové kameny. Podle popisu odhaduji, že tady někde skončil Jaroslav Kulhavý. Roztřískat na těch šutrech kolo nevyžadovalo žádné zvláštní dovednosti.

    Bronz pro CGB na hlavní trati v kat. 30-39 a konkurenci velkého závodu s odstupem 1:22 na vítěze znamená, vedle letošních výsledků v Poháru Drahanské vrchoviny, další vrchol sezóny pro náš tým.


  • PDV #14

    V sobotu 16. září se jel předposlední závod letošní MTB vrchoviny v Knínicích u Boskovic. Terén byl po vytrvalém dešti hodně mokrý, povrch se měnil a některé úseky klouzaly, takže nebyla nouze o neplánované výlety ze sedla 🙂 Víc, než hrubá síla, zde rozhodovala zkušenost, práce s těžištěm, kruhový záběr a šikovnost. V takových podmínkách se v kategorii muži ELITE nejlépe zorientoval Jirka Ošťádal (Brno, Enjoy riding team), už jistý vítěz celého podniku, který s velkým náskokem vybojoval další prvenství vrchoviny, gratulujeme!
    Zdá se, že nová, technicky propracovaná trať v Knínicích, včetně bezchybného organizačního zajištění závodu, bude cenným příspěvkem v repozitáři závodních okruhů atraktivního MTB seriálu. Zajímavá možnost pro všechny, kteří se startem dosud váhali, se nově otevírá díky alternativní trase, která vynechává úseky s vysokou mírou technické obtížnosti. Vrchovina, která svými nezpochybnitelnými kvalitami oslovuje stále více závodníků v našem okolí, získává další trumf.


  • Bikový HoPáDal zraje

    Shodli jsme se, že letošní Áčko v Dalečíně pro nás bylo příjemným překvapením. Po startu trať začíná asi 1/2 kilometrovým nájezdem po cestě a pak už rychle do ostrého stoupání v terénu. Je to široké, přehledné a snadno se dá pohybovat ve startovním poli, které se okamžitě roztrhá. Místní lidé sem navíc chodí povzbudit své borce, takže hned po startu se jede šrot. Další úseky lítají nahoru dolů po lesních cestách a pěšinách, rychlé a místy technické sjezdy střídají strmé výjezdy v malebné krajině Víru. První příležitost trochu se sebrat příchází na 5km v podobě krátké rovinky pravobřežní komunikace a máme tu dominantní stoupák na Karasín. Od záčátku technický výjezd po kamenech se klikatí lesem vzůru a profil trati nabízí jen málo míst, kde by šlo polevit. Z Karasína je nádherný výhled do okolí, jede se přímo kolem rozhledny. Příchází střemhlavý sjezdík členitým lesním terénem a ocitáme se na rychlé šotolinové cestě, která obloukem po vrstevnici obtáčí masiv Přední skály a pak svižně padá dolů k jezeru. Sprint do Dalečína po cyklostezce zakončuje terenní úsek podél Svratky s krátkým trhákem na závěr. Zde se rozhodují osobní souboje ve skupinkách na krátké trase. Je to další z úseků, kde vám místní zvednou tepovku nadoraz, ale do cíle zbývají už jen stovky metrů a chlazené pivo čeká… na ty, co nejedou dlouhou.

    Ve druhé části trasy na severní straně přehrady postupně chladne opojení z rychlosti a začíná opět tvrdá práce. Průměr na úseku jde dolů o 5km/h. Kdo ztratil bidon o nic nepřišel, protože míst, kde by se dalo občerstvit, tam moc není. Na Jedli to v souhrnu dělá přes 300 výškových metrů horkými jižními svahy. Nahoře se jede zvlněnou otevřenou krajinou, místy mimo jakékoliv cesty a pocitově to nejede. Do cíle zbývá pár kilometrů, máme solidní výšku a trasa klesá hravými traily směr Dalečín. Tyto úseky zahřejí u srdce každého, zvlášť ty, co ještě netuší, že zanedlouho budou stoupat na Jedli znovu, tentokrát od západu. Další vydatný krpál a hned dolů. Ke konci to jede lesem a je to tam rozbité. V poslední fázi klesání ještě překvapí ostrá stojka. Tady už schází převody i nápady a řešíme dilema, jestli jít ze sedla nebo z kola. Zbývá poslední úsek lesem a jsme u vody, vidíme precizně upravený sportovní areál Na bahnech s cílovou rovinkou.

    Cykloklub Dalečín letos nabídnul atraktivní, vydatný a nadstandardně zajištěný závod v nádherném prostředí Vysočiny se vším, co od MTB můžeme chtít. Večer u piva je na co vzpomínat a i tohle si domácí umí skvěle užít. Záznam trasy zde.