Chřibská 50 2018

Těžko si představit lepší zázemí pro dějiště cyklistického závodu, než výstaviště Floria v Kroměříži. Zvlášť v takový den, jakým byla prosluněná, téměř tropická sobota. Moderní areál „o velikosti čtyř hektarů obsahuje dvě výstavní haly, jeden hektar zastřešených pavilonů, šest jedinečných tematických zahrad a unikátní Dětský a sportovní svět, který nabízí desítky atrakcí pro děti i dospělé. Kolem výstaviště je parkoviště pro dva tisíce vozů. Celý areál je možné projít suchou nohou, což eliminuje vliv nepříznivého počasí. Samozřejmostí je moderní zázemí, pevné stánky, restaurace, ozvučení, ostraha, WC, zázemí a prostory pro doprovodný program.“ To vše dává závodu jedinečnou atmosféru.

Aleš a já jsme měli z loňska vyjetou pozici v 1. vlně, zatímco Radim a Měřák si to museli odpracovat od spoda. Radimovi loni povolilo lanko od šaltru a nedojel. Péťa se na krátké trati řadila s ambicemi, odpovídajícími letošnímu nájezdu 75km.

Start Chřibské padesátky, to je nefalšovaný masakr. Úvodní 4 km klikatého asfaltu připomínají ruskou ruletu. V pletonu je nervozita, každý chce dopředu, zepředu je to zazděné zaváděcími auty, neustále se mění směr i profil cesty, závodníci se na poslední chvíli vyhýbají chaoticky odstaveným autům, které se náhle vynoří odněkud z balíku, jede se na milimetry a brzdí se na krev. Drsňáci to berou po chodníku, po poli, škarpou, prostě kde se dá, není jim svaté vůbec nic. 😉 Celé to probíhá v rychlostech přes 40 km/h a s odstupy 0-30 cm. Komu se to nelíbí a nechá si nepatrný únikový prostor, okamžitě se propadá dolů. MTB je tvrdý sport a platí tady víc, než kde jinde, princip kolektivní viny, kdy za malou chybu zaplatí i všichni okolo. Nájezd do terénu je úzký a nepřehledný, ale konečně do kopce, konečně se to trhá, konečně každý za své. Byl jsem tam odhadem čtyřicátý, mírně se propadnul, ale jako zázrakem bez úhony. Nasadil jsem svižné tempo a na 6,5 km se překvapivě, podle známých tváří, vyloupla čelní skupinka. Chvíli s nimi, chvíli bez nich, chvíli i na špici, ale v ostrém stoupání na 9. km za to trhli a urvali nás. Zůstali jsme vzadu 2 a vydýchávali tu stíhačku po startu.

Podruhé jsme je dotáhli na 18. km a zdálo se, že čelo závodu nikam nespěchá, asi čas oběda. Hostina skončila a stále nic, tak jsem skupinku drze předjel a jel si svoje. Několik kilometrů odpracovaných na špici ve svém tempu mi sedělo, ale na 27. km ve sjezdu bohužel přišel první defekt. Začal mi plavat předek. Vydržel jsem ve skupině až na 32. km, kde byl bufet. Měli tam i kompresor, ale jak naschvál vyletěla hadice z koncovky. Druhý pokus klasickou pumpou byl úspěšný, zdržení ale nepříjemné. Netrvalo ani 3 km a cítím pokles tlaku v zadní gumě. Těžko říct, jestli ty defekty spolu souvisely a jestli bok nebo běhoun. Zatáhlo se to samo, ale podezírám bok, vzhledem k pomalému poklesu. Vydržel jsem ještě klikatý sjezd lesem, ale pokračovat na tom zbývajících 15 km do cíle se mi nezdálo, nejelo to. Kapesní pumpou jsem dofukoval těsně po nájezdu na asfalt na 37. km za povzbuzování silničářů, kteří se přijeli podívat na závod. Předjížděli mě lidi, které už jsem 2x předjel; po startu a po 1. defektu a bylo jasné, že dobře rozjetý závod bere za své. Ohlédnu se a necelých 500 m zpátky se žene od pohledu tvrdá skupinka borců, kteří už z dálky nevypadali jako děti, vracející se ze školky. Vypadali jako rozjetý náklaďák, který smete všechno, co mu stojí v cestě. Na úniku před těmi zabijáky jsem se posunul ještě o 1 místo vpřed a s pokorou přijal 11. flek. V kategorii to stačilo na stříbro za Kájou Hartlem, který je ve 40letech stále schopný udávat tón těm nejlepším.

V cíli jsem dostal čočku od velitele, ať už se vy…u na ty lehký gumy a jezdím to, co ostatní. Obratem mi vyjmenoval, co všechno jezdí ostatní, kolik to váží a měří na výšku, na šířku, na délku, jak se to chová na asfaltu, v terénu, za sucha, za mokra, v náklonu, pod zátěží, pod brzdama, pod parou, jaký to má specifický valivý odpor na referenčním přístroji a jak laboratorně změřené hodnoty korelují s wattmetrem v reálném provozu + skryté vlastnosti, o kterých zatím neví ani výrobce, a jaká je závislost všech těchto parametrů na opotřebení… Vzrušenou diskusi přerušila dobrá zpráva, že letošní výsledek mu v klidu stačí na start v 1. vlně příští rok, což je, přes chronický boj s nachlazením a jarní nepohodou v intenzitách, dílčí úspěch. Chvíli na to dojel vždy dobře naladěný Měřák, který opět nezvládnul zprovoznit Supa a stejně jako v Morkovicích objel celý závod na zimáku z nejlevnějších součástek Force, bez náznaku vyčerpání. Možná díky tomu neměl technické problémy a závod mu sednul. 10 minut ztráty na Aleše, je v takových podmínkách považováno za přijatelný výsledek. Spokojenost záhy ještě vygradovala výhrou piva v tombole. Péťa si přijela ve 2. polovině své kategorie a dovršila tím první letošní stovku. Výrazný zážitek byl ztráta bidonu, který v zápětí rozjela soupeřka (nechtěně), takže naše jediná žena na startu závod dokončovala v hypotonickém kómatu. Dramatické zlepšení jsme ale mohli vidět v přímém přenosu u Radima a myslím si, že proti loňskému podzimu to posunul ještě o kus dopředu. Radim dal všem jasně najevo, kdo je držitelem brněnského poháru horských kol za rok 2017. Jen tak dál, už za 14 dní si ho vypůjčíme na CrossCountry v Poličce pod značkou Poháru Českomoravské Vrchoviny, kde pokud všechno vyjde, pojede svůj životní závod v barvách CGB 😉

Fotogalerie: